Zoufalá existence - Část 2.

Prohlížela jsem si fotografie z děctví. Byla jsem v růžovém a stála jsem u narozeninového dortu. Tenkrát jsem slavila osmé narozeniny. Bylo tam spoustu fotek s mamkou. Seděla jsem jí na klíně a byla jsem šťastná. Na dalších fotkách byl táta s klaunským nosem a papírovou čepicí. Vždy dělal vše proto abych byla šťastná. Na ostatních byly zaujmuty chvíle u moře a nebo třeba strávený výkend pod stanem. Bloudila jsem krabicemi vzpomínek. Jak nám bylo dobře. Narazila jsem na foto, kde mamka byla oblečena do bílých svatebních šatů. V ruce měla červenou růži. A táta v černém saku. Moc mu to slušelo. Ty pohledy jak se na sebe dívali, mluvily za vše. Měli se rádi a vím na sto procent, že by mě nikdy sami od sebe neopustili. Byly jsme ta nejlepší rodina na světě.

Seběhla jsem schody, kde na mě čekala teta. Chtěla po mě, abych s ní jela do hlavní budovy odboru. Trvá na tom, abych po škole pracovala u ní. Přesvědčila mě , že u ní mám práci jistou. Nevím, co tím sleduje. Avšak nesmí čekat, že půjdu v jejích šlépějích.

Už ten její pohled mě nutí utéci. Myslí si, že když může dostat vše po čem touží, může dostat i moji důvěru. V žádném případě nehodlám být jako ona. Nehodlám být sobecká, panovačná ženská, trpící touhou být nad věcí.

Dala jsem jí na jevo, že s ní nikam nepojedu. Že nehodlám míjet zazobané lidi v dobře sednoucím obleku. Že se nehodlám přetvařovat jako ona. Popadla mě za rukáv a klidným, přitom nedůvěřivým hlasem spustila: ,, Ty budeš dělat to, co ti řeknu. Chápu, že máš jinou představu o životě, než já, ale uvědom si laskavě, že to já tě živim. Dokud bydlíš pod mojí střechou, budeš respektovat všechny mé požadavky. " Otočila se a nastoupila do svého černého mercedesu. Mizela v zatáčce a já si pomalu začala uvědomovat, že jestli chci mít střechu nad hlavou, nezbývá mi nic jiného, než podřízení se.

Pořád se mi v hlavě míhal její pohled. V uších mi zněla ty krutá slova pořád dokola. Avšak přistoupit na její podmínky mě děsí. Nechci být její pokusná krysa, se kterou může manipulovat. Ale na druhou stranu, za měsíc zase začne škola a já doma zase tak často nebudu. Pokud se však tomuto dá říkat domov.

Celé odpoledne jsem pozorovala naší ulici. Sousedé zasřihávali růže a pečovali o své jabloně. Napadlo mě udělat něco užitečného, a tak jsem se vidala k malému domku na proti, kde žije jedna moc hodná stará paní. Kdysi mě hlídala, když byla teta na služební cestě v Německu. Měla jsem se u ní nádherně. Vždy mi pekla palačinky a vařila horké kakao. Teď však toho není schopná. Je po druhé srdeční mrtvici. S ní si život nehezky zahrával. Jejího manžela Němci zastřelili ve 2. Světové válce. Měli jednoho syna, který však bydlí v Praze. Nikdy jsem ho zde neviděla.

Zaklepala jsem na dřevěné dveře. Čekala jsem dlouho, ale nakonec se dveře otevřely. Nabídla jsem ji, že bych jí mohla ostříhat keře a trochu zalít květiny. Souhlasila a byla moc ráda, že jsem přišla. Už ten její výraz mluvil za vše. Nenápadně jsem se vyptávala na mé rodiče. Tvrdila, že je nezná, ale její slzy nešly přehlédnout. Usoudila jsem, že je to jinak, ale dále jsem o tom nehovořila, viděla jsem, že jí to nedělá dobře.

Po večeři jsem šla do svého pokoje. Pozorovala jsem hodiny a soustředila jsem se na každý jejich pohyb. Nechtěla jsem přemýšlet. Chtěla jsem vypnout mozek a zapomenout na vše zlé.